Jednoho krásného podzimního dne jsme přemýšleli, kam by jsme tak vyrazili na výlet, jako obvykle, a Jana přišla s nápadem, že bychom mohli jet na chatu jejích známých, kterou mají na Šumavě ve vesničce Pěkná. Nápad se nám to zdál dobrý. Všichni víme, jak je na Šumavě krásně. Robert již začal v hlavě plánovat výpravu k Plešnému jezeru, já nás už pro změnu viděl sedět večer u krbu, který tam údajně také měl být, a společně se bavit, popíjet vínko nebo jiný léčivý nektar a jednohlasně pět naše oblíbené písničky...jako je "Tipperary" nebo "Man On The Moon". Plni optimismu jsme se nachystali na výlet a vyrazili jižním směrem k Šumavě.

Na prvních dvou fotkách je vidět, jak to vypadalo v oné chatě v momentě našeho příjezdu. Ano, Jana nám řekla, že chata se připravuje na menší přestavbu a krom toho byl poslední týden listopadu, takže byla taktéž připravena na zazimování...voda byla vypnuta, tudíž topení veškeré žádné, protože voda co měla být v radiátorech v nich jaksi....nebyla. Nevím přesně jak ostatní, ale já přece jen nečekal, že tam nebude...NIC. Ale ne, to bych zase křivdil...v patře byla jedna či dvě almary a postel a v přízemí byl jeden stůl a i ty dvě lavice se našly. A KRB! Skutečně tam byl slibovaný krb. To bylo také naše jediné štěstí. Jinak byste si po onom víkendu v novinách v černé kronice přečetli stručnou zprávu o našem zmrznutí na kost. Na druhé fotce se Ondřej šikovně snaží zabránit drahocennému teplu, aby nám uniklo otvorem ve zdi (ano, dveře tam být měly, ale byli dodány následně manuálně) do kuchyně. Tam se nám dokonce podařilo zapálit plynový sporák.

Nanosili jsme nějaké dříví z kumbálu venku a rozdělali oheň v krbu. Vše začalo vypadat lépe. (Nenechte se však zmást, třetí obrázek...s krbem...je z předešlého roku) Stůl jsme přenesli do hlavní místnosti....bývalého obývacího pokoje, nyní "obyvatelného" jen díky krbu....a na ten stůl jsme vyndali proviant co jsme přivezli z Prahy. Začala se připravovat večeře.

Jak je vidět na první fotce, po dobré večeři...neptejte se mě co jsme měli, opravdu už nevím...jsme zasedli a došlo na má slova, začali jsme zpívat. Snad se nikdo z nás neurazí...vím že ne, proto to říkám...ale nikdo z nás neumí nijak závratně zpívat. To nám nicméně nebrání v radostném hlaholení...a já jsem ve skrytu duše rád, že jsme na Šumavě, daleko od vší civilizace a tak nás nemusí nikdo poslouchat :o) Ba ne, snad to není až tak strašné. Po 4 až 5ti hodinkách se rozezpíváme a pak už nám to jde samo :o) To je vidět ostatně na vedlejší fotce, kde naše hostitelka Jana světáckým blahosklonným gestem jako by říkala: "To jsme dobrý, co? Nejsme přeci žádní břídilové. Pche." A Robert jí souhlasně přizvukuje. To paroží nad ním je skutečně pouze pouhou náhodou....ehm :o)